Dopis otce učitele ze Sept-Fons otci učiteli z Nového Dvora
Čtvrtý dopis otce učitele ze Sept-Fons o. Lvovi, otci učiteli v Novém Dvoře (výňatky)
Na Tvou otázku: Jakými zásadami se mají řídit vztahy mezi otcem opatem a otcem novicmistrem?“ není lehké odpovědět. Je to veliká výzva, ale přesto se o to pokusím. (…) Tento dopis píšu u příležitosti 30. výročí smrti otce Jeronýma, zesnulého 29. ledna 1985. Byl to mimořádný učitel a pro mě osobně představuje jedinečný vzor.
Otec Louis, který byl otcem učitelem v Sept-Fons v 70. letech, říkával: „Na otce učitele se nebere ohled!“ Nebyl to jediný z jeho aforismů, ale nemohu je tu citovat všechny. (…)
Jak si podobné rozčarování vysvětlit u člověka tak velice pokorného a čestného? Obvyklou a také oprávněnou odpovědí bývá, že opatové a nadřízení se těžko smiřují s tím, že kromě nich je tu další člověk, který má vliv na ostatní.
A je to ostatně pravda. Potvrdila mi to mnohá svědectví otců učitelů a matek učitelek. Objevují se věci jako žárlivost, zákeřnosti, boje o získání vlivu, o moc, nesváry ohledně autority atd., u mnichů stejně jako u mnišek. Je to lidské a lze to pochopit. Na jedné lodi nemohou být dva kapitáni.
Svatá Řehole na toto téma nicméně říká: „Opat se může s jistotou podělit o své břímě...“ A jeden ze statutů Dokumentu o formaci v našem řádu dále upřesňuje: „Mezi opatem a otcem učitelem musí existovat hluboká jednota ducha, srdce a směřování...“
Opat by si tedy měl vybírat takové lidi, kteří sdílejí jeho myšlenky, jeho pohled na věc. To by mělo omezit nebezpečí střetu.
Opat by neměl mít strach postavit vedle sebe dobrého pomocníka, který sdílí jeho názory, pevného člověka s dobrým úsudkem. Pouze to však nestačí!
Tuto věc dále osvětlují naše Konstituce. Když v 90. letech 20. století vyšly, byl jsem tehdy už dlouhou dobu otcem učitelem. Tázal jsem se sám sebe, co nám vlastně mají sdělit a obával jsem se jich. Neprávem. (…)
Co nám k tomuto tématu říkají?
„Novicmistr je vybírán podle svojí schopnosti získávat duše. Ať je to tedy člověk obezřetný, prostoupený mnišskou kázní, ať umí mladým předávat moudrost otců a dokáže je vést.“
Toto je přesná, přiměřená a rozumná charakteristika. (…)
Ale ani tyto podmínky nestačí, i když se problému již začínají dotýkat. Otec učitel totiž musí mít navíc ještě něco, co nelze získat, a tím je charisma.
To slovo nyní postrádá svůj pravý význam, který se ztratil s jeho přílišným užíváním. Držme se však původního smyslu: je to zvláštní dar milosti pro obecné dobro, kvalita umožňující zastávat zdravou autoritu vůči druhým. (…)
Již vícekrát se mi stalo, že jsem byl požádán o názor na toho či onoho (tu či onu), kteří byli vybráni pro tento úřad. Opati (a abatyše) pracují s tím, koho mají k dispozici, a jejich možnost výběru je v dnešní době často omezená. U někoho, kdo „by to mohl dělat“, si pomyslí si, že několik kurzů zaměřených na toto téma, několik hodin vyučování (většinou v ignaciánském duchu, což je pro nás mnichy nesprávná cesta) postačí a ono „to půjde“, protože teorie vyhladí vlastní omezení a nedostatky. To je ovšem iluze.
A co tedy? Co je ono charisma?
Není nijak zjevné. V první řadě je určitě propojením všeho toho, co jsme právě vyjmenovali:
– otec novicmistr musí být pevně na svém místě
– bezpodmínečně a promyšleně kráčí po boku otce opata
– má kvality, které zmiňuje Konstituce
– má určitou spřízněnost s mladými bratry…, to znamená, má ono charisma
(…) Avšak žádné z vašich kvalit nebude nikdy dost – protože vaše situace a tandem, který spolu vytváříte, je složitou a náročnou věcí.
I když bude auto zajeté a řidiči kompetentní, nikdo nemůže ručit za vozovku. V tomto případě ji představují mladí bratři, jimž se budeš věnovat, a to je velká neznámá.
To tedy znamená, že ani všechny vlastnosti, které jsem tu vyjmenoval, nepřinesou odpověď na tvoji otázku:
Jak úspěšně řídit ono spřažení mezi opatem a otcem učitelem?
Úspěch závisí na opravdové alchymii! A přesto existuje; je ve vašich rukou, v rukou Dom Samuela a ve tvých.
Vychází ze všeho, co jsem ti právě napsal, a z nekonečné ohleduplnosti mezi vámi dvěma.
Tato obratnost se nezakládá na vzájemné podobnosti, citlivosti, sympatiích, přátelství atd., ale – aniž by se tyto věci vylučovaly – na stvrzeném sdílení a úctě k našemu společnému mnišskému povolání. To je to, co do kláštera „přitahuje“ většinu uchazečů:
– slavnostní Bohoslužba
– zástupnictví a přímluvná modlitba za svět
– Boží blízkost, jež je základem celého našeho mnišského života, ve společenství bratří, kteří vedou společný život zahrnující skriptorium a dormitář a sdílí manuální práci, ticho i skutečné odloučení od světa.
Za těchto podmínek budete s to společně přijímat a formovat mladé lidí…, pokud k vám budou přicházet, neboť dar povolání zůstává velkým tajemstvím. Velkým tajemstvím Božím a tajemstvím Nejsvětější Panny Marie, kteří jej udělují.